Otázka
Odpověď
Re:Lhaní
30.5.2000 Silvie Nedvědová
Dobrý den, Pavlíno,
Víte, nebylo to nad jeho síly? Jít se tam sám omluvit? Napadlo Vás, že byste tam třeba šla s ním?
Není někdy nad jeho síly mluvit o tom, že udělal něco špatně nebo něco, co neměl?
Pro Vás, jako pro dospělou osobu je lehké říci: “jo, promiň(te), to se mi nepovedlo?“ A pokud by Vám, třeba v zaměstnání, něco nevyšlo, nebyla by to aspoň trochu úleva, kdyby na to, šťastnou náhodou, nikdo nepřišel?
Nevím proč, možná je to úplně mimo, ale napadá mě, má Váš syn sourozence?
Někdy, zvláště pro chytré a citlivé dítě může být velmi těžké, být jediným dítětem mezi dospělými, a nedostat pocit, že ať se snažím jak se snažím, nikdy to není dost dobré, skoro vždycky udělám nějakou chybu, prostě, že jsem nějak divný, a měl bych se radši „schovat“. Dospělí, ať chtějí nebo ne, dělají prostě věci vždycky líp. Pokud je dítě v rodině samo, je také snadnější, začít na ně klást „dospělé“ nároky, a ono samo je pak na sebe může začít mít taky, ale nemůže jim dostát,
„i kdyby se rozkrájelo“.
Dovolím si volně citovat pana docenta Matějčka:„Většinou je pak lež pouze pokusem ochránit své ohrožené „já“. Ohrožené ani ne tak v tělesné integritě, jako ve vlastní identitě, ne tak trestem, který by přinesl tělesné nepříjemnosti, jako ponížením, znehodnocením, které se „já“ dítěte zpravidla dotýká mnohem hlouběji a citelněji.“
Na některé lži se navíc opravdu nepřijde. Možná bylo Vaše vysvětlení, proč se nemá lhát pro syna příliš formální, abstraktní, není to něco, co by mohl vzít za své.
Říci pravdu není samozřejmost, ale někdy velká statečnost, a pokud se dítě přizná, je škoda, pokud se nezdůrazní, že víte, že ho to asi stálo hodně úsilí… Ale někdy je „říci pravdu“ neomalenost, někdy i nerespektování soukromí… Dospělí často považují za dobře ospravedlnitelné „drobné společenské lži“ nebo to, že něco prostě neříkáme, abychom někoho nezranili, děti ve věku Vašeho syna se v tom ale ještě dost těžko orientují.
Pokud je postup důsledně takový, že přijdete-li na synovu lež, důrazně ho potrestáte, může nastat i přesně opačná možnost, než jaké asi chcete dosáhnout.
Totiž, že se chlapec bude snažit lhát lépe a lépe.
Přemýšlela jste o tom, co Vám osobně na synově lhaní vadí, co Vás mrzí? Je to to, že dělá něco, co „se nemá“? Nebo Vás mrzí, že se Vám bojí říci pravdu? Nebo se cítíte zklamaná, na nejisté půdě, když s ním mluvíte? Obáváte se něčeho špatného, a myslíte, že byste to měla z jeho osobnosti odstranit?
Myslím, že byste neudělali chybu, kdybyste se obrátili na pedagogicko psychologickou poradnu nebo vyhledali dětskou psychoterapii, obrátit se můžete např. na pražskou PPP spol. s.r.o. tel. 41 48 02 50. Tato poradna je soukromá, ale nabízí možnost diagnostiky i terapie pod jednou střechou. Je možné absolvovat i terapii, kde se pracuje s celou rodinou, s dospělými i dětmi zároveň, tato možnost byla např. v RIAPSu, čísla jsou v bílé abecední části telefonního seznamu.
Přeji hodně trpělivosti
Mgr. Silvie Nedvědová
Víte, nebylo to nad jeho síly? Jít se tam sám omluvit? Napadlo Vás, že byste tam třeba šla s ním?
Není někdy nad jeho síly mluvit o tom, že udělal něco špatně nebo něco, co neměl?
Pro Vás, jako pro dospělou osobu je lehké říci: “jo, promiň(te), to se mi nepovedlo?“ A pokud by Vám, třeba v zaměstnání, něco nevyšlo, nebyla by to aspoň trochu úleva, kdyby na to, šťastnou náhodou, nikdo nepřišel?
Nevím proč, možná je to úplně mimo, ale napadá mě, má Váš syn sourozence?
Někdy, zvláště pro chytré a citlivé dítě může být velmi těžké, být jediným dítětem mezi dospělými, a nedostat pocit, že ať se snažím jak se snažím, nikdy to není dost dobré, skoro vždycky udělám nějakou chybu, prostě, že jsem nějak divný, a měl bych se radši „schovat“. Dospělí, ať chtějí nebo ne, dělají prostě věci vždycky líp. Pokud je dítě v rodině samo, je také snadnější, začít na ně klást „dospělé“ nároky, a ono samo je pak na sebe může začít mít taky, ale nemůže jim dostát,
„i kdyby se rozkrájelo“.
Dovolím si volně citovat pana docenta Matějčka:„Většinou je pak lež pouze pokusem ochránit své ohrožené „já“. Ohrožené ani ne tak v tělesné integritě, jako ve vlastní identitě, ne tak trestem, který by přinesl tělesné nepříjemnosti, jako ponížením, znehodnocením, které se „já“ dítěte zpravidla dotýká mnohem hlouběji a citelněji.“
Na některé lži se navíc opravdu nepřijde. Možná bylo Vaše vysvětlení, proč se nemá lhát pro syna příliš formální, abstraktní, není to něco, co by mohl vzít za své.
Říci pravdu není samozřejmost, ale někdy velká statečnost, a pokud se dítě přizná, je škoda, pokud se nezdůrazní, že víte, že ho to asi stálo hodně úsilí… Ale někdy je „říci pravdu“ neomalenost, někdy i nerespektování soukromí… Dospělí často považují za dobře ospravedlnitelné „drobné společenské lži“ nebo to, že něco prostě neříkáme, abychom někoho nezranili, děti ve věku Vašeho syna se v tom ale ještě dost těžko orientují.
Pokud je postup důsledně takový, že přijdete-li na synovu lež, důrazně ho potrestáte, může nastat i přesně opačná možnost, než jaké asi chcete dosáhnout.
Totiž, že se chlapec bude snažit lhát lépe a lépe.
Přemýšlela jste o tom, co Vám osobně na synově lhaní vadí, co Vás mrzí? Je to to, že dělá něco, co „se nemá“? Nebo Vás mrzí, že se Vám bojí říci pravdu? Nebo se cítíte zklamaná, na nejisté půdě, když s ním mluvíte? Obáváte se něčeho špatného, a myslíte, že byste to měla z jeho osobnosti odstranit?
Myslím, že byste neudělali chybu, kdybyste se obrátili na pedagogicko psychologickou poradnu nebo vyhledali dětskou psychoterapii, obrátit se můžete např. na pražskou PPP spol. s.r.o. tel. 41 48 02 50. Tato poradna je soukromá, ale nabízí možnost diagnostiky i terapie pod jednou střechou. Je možné absolvovat i terapii, kde se pracuje s celou rodinou, s dospělými i dětmi zároveň, tato možnost byla např. v RIAPSu, čísla jsou v bílé abecední části telefonního seznamu.
Přeji hodně trpělivosti
Mgr. Silvie Nedvědová
V její náručí
