Re:Strach

Dobrý den, Hano,
podobné strachy a úzkostné sny se projevují u poměrně velkého procenta dětí předškolního a mladšího školního věku. Náplní snu bývá nějaká velmi ohrožující situace.
Ptáte se, zda jsou strachy způsobeny citlivostí nebo vrozené. Ale ona právě ta zvýšená citlivost může být vrozená, tedy získaná dědičně. Je možné, že byste v rodině našli někoho, kdo by synovým pocitům velmi dobře rozuměl. Dítě také může být vnímavější vůči určitým podnětům v důsledku nějakého nepříjemného zážitku nebo trvalejšího stresu, jakým může být třeba dlouhodobé onemocnění nějakého člena rodiny, napětí ve vztazích v rodině...
Strach z neznámých podnětů je vlastně sebezáchovný obranný mechanismus, a má tedy reálný základ. Skutečně není pro dítě bezpečné, když má naprosto bezprostřední vztah ke zvířatům a jeví snahu hladit i cizí, neznámé psy, kočky, ne všichni dospělí jsou laskaví…
Strach dítěte by neměl být zesměšňován, nestačí ani uklidnění typu „neboj se, to nic není“, pomáhá spíš, když dítě vidí, že, třeba maminka nebo jiný dospělý nereaguje úzkostně, ale zároveň respektuje a vůbec vnímá jeho, dětské, možnosti, a neuvádí ho do situací, které jsou pro dítě nadměrně náročné, které dítě nezvládne.
Není důležité strach nemít, to by dokonce byla vážná porucha, je důležité umět se strachem pracovat, uvědomit si, že řadu věcí můžeme dělat i když při tom cítíme mírnou úzkost nebo napětí, a že někdy jsou tyto pocity dokonce zcela na místě a udržují naše soustředění. Není dobré vrhat se do věcí po hlavě a bez rozmyslu. Problémem se strach stává ve chvíli, kdy blokuje, znemožňuje důležité činnosti, například dítě nemůže chodit do školy, nemůže nahlas mluvit před třídou.
Dítě má málo zkušeností, a proto se od chvíle, kdy je začne rozlišovat „známé – bezpečné“ a „neznámé – může být ne bezpečné“, která přichází koncem prvního roku života začíná bát poměrně často, protože toho neznámého ve světě, je pro něj většina. Pak bytostně potřebuje stabilního, bezpečného dospělého, ke kterému může přilnout, a spolu s ním se cítit bezpečněji a teprve z této základny prozkoumávat svět. Potřebuje, aby mu dospělí trpělivě okolní svět vysvětlovali, a činili ho známým a pro dítě přehledným.
Aby určité věci měly pravidelný rytmus, opakovaly se, a umožňovaly dítěti rozčlenit plynutí času, a množství podnětů, na malé, zvládnutelné úseky. Například, v pondělí, ve středu a ve čtvrtek jsou v TV pořady pro děti, v sobotu v neděli je volno, sousedův pes se chová nepřátelsky, ale paní odnaproti má pejska, který je úplně mírný… aby tím, že se mu věci stanou známé, pojmenují se a utřídí se, z toho obrovského neznáma, kterým svět pro děti může být, pokud se v něm neorientují, začaly vykukovat jasné, známé , bezpečné body.
Pomáhá, když dítě vidí, že někdo jiný má třeba z něčeho také obavu nebo nepříjemný pocit, ale že to zvládne, pomáhá, když se hodně s dítětem o věcech mluví, jemu přístupným způsobem, tedy, když jste spolu doma, o tom, co děláte doma, vaření, uklízení, úpravy v bytě, koníčky, hry… Když jste venku, o tom, co se tam děje, nad dětskými obrázkovými knihami. Vždy je nejlepší mluvit ve chvíli, kdy se dítě samo o nějakou věc zajímá nebo na ni zrovna, byť se strachem, reaguje, velký zájem ale také budí v dětech věci a činnosti, které baví a zajímají „jeho“ dospělé.
Dítěti rozhodně nepomáhá, a pro citlivé dítě může být zdrojem nadměrné zátěže, když je například pravidelně a často navíc bez vysvětlujícího komentáře dospělého ponecháno, aby sledovalo večerní zprávy, napínavé a většinou katastrofické filmy, a když se před ním dospělí o podobných věcech baví. Vidí-li ve zprávách pád letadla do obytné čtvrti a létají-li nad Vaším domem letadla, neumí si představit, že je velmi malá pravděpodobnost, že se něco podobného stane u Vás, a navíc, vyloučit tu možnost nelze. Je třeba se stát „otužilým“ vůči tomu, že určitá míra ohrožení opravdu existuje. Ale to je třeba dělat zvolna a s ohledem na to, co dítě ještě docela dobře zvládne. Ne je nechat aby bylo zaplaveno množstvím podnětů.
Některým dětem dá zvládání strachu více práce, a trvá déle, je dokonce možné, že někdo zůstane úzkostnější po celý život, pokud se ale naučí se strachem zacházet, může z toho nakonec být zdravá opatrnost a rozvážnost.
Někdy může přítomnost malého sourozence v pokoji, pokud tam dříve nespal, také po nějakou dobu působit rušivě. Malé děti někdy mluví ze spaní nesoí úplně klidně… Pak může někdy pomoci i po rozsvícená malá noční lampička.
Tohle vše jsou spíš obecná doporučení. Pokud se Vám zdá, že jsou strachy nepřiměřeně časté, silné, dlouhodobé, neuděláte chybu, když vyhledáte dětského psychologa, který syna vyšetří, a může lépe stanovit příčinu strachu ve Vašem konkrétním případě, a sdělit Vám, zda nejsou např. ještě projevy Vašeho syna v rámci normy, případně doporučit psychoterapii. Někdy může být na místě i medikace, předepsat ji může dětský psychiatr, spolu se zachováním výše uvedených zásad může podpořit zvládání úzkosti u dítěte.
Užitečné může být i neurologické vyšetření, to by Vám doporučil dětský lékař. Úzkostnost se může objevit a přetrvávat i např. po otřesu mozku… Sama pravděpodobně víte, zda má smysl se touto cestou ubírat nebo zda je chlapec po zdravotní stránce zcela v pořádku.
Pokud byste měla zájem, napište na můj mail, pošlu Vám kontakty na psychology spolupracující s DYS – centrem.
Hodně pohody a trpělivosti
Mgr. Silvie Nedvědová