Re: Citlivost

Dobrý den, Ivo
děti mají ve vývoji několik období, kdy si otázku konečnosti lidského života uvědomí nebo o ní více přemýšlejí. Prostě dozrají do takového období, kdy se musí, nějak, záleží i na vlivu rodinného prostředí, s tématem smrti vyrovnat, a vytvořit si svoji představu o tom, co to znamená. Vaše dcerka si, celkem správně, spojuje konec života se stářím.
Toto téma se také může objevovat v období, kdy jedno životní období přechází do jiného, něco v životě končí, a to je znejišťující, a Vaše holčička si teď už všímá, že roste, že se vše mění, že lidský život probíhá odněkud někam, a že my lidé na to pravděpodobně nemáme vliv, že to nejde zastavit, i když bychom to tak někdy chtěli udělat…
Zeptám se, co to znamená, že nic jiného nepřijímá? Pláče?
Ale to, že se Vás ptá opakovaně, vypadá, jako by ani tomu Vašemu ujištění, že se nic takového nestane,vlastně tak úplně nevěřila.
Možná ji toto ujištění uklidní pro tu chvíli, kdy o těchto věcech spolu mluvíte, ale buď se jí to přeci jen pod vlivem skutečností, které sbírá pozorováním okolního světa, filmů… nezdá tak úplně pravděpodobné nebo je v její blízkosti někdo, s kým o tomto tématu může také mluvit, a kdo říká něco jiného, než Vy…
V tuto chvíli mohou vlastně probíhat dva rozhovory, jeden zjevný, téma stárnutí, umírání, nevyhnutelnosti určitých změn v lidském životě, a druhý, beze slov, kdy se dítě „ptá“: „Můžu věřit obrazu světa, který mi předkládáš? Jsi člověk, který ví, jak to v životě chodí? Máš na to, přestát se mnou tuhle chvíli nejistoty?“
Někdy je velmi těžké, říkat pravdu, někdy to, na co se dítě ptá, může v nás samých vyvolat řadu úvah, ale pokud přijmeme výzvu, můžeme se posunout dál, přestát společně s dítětem nějakou nelehkou věc, uzavřít ji a jít dál, s tím, že jsme jako rodič v tom nevysloveném testu důvěry jakžtakž obstáli.
Dcera bude sice smutná, a možná hodně, z toho, že život jednou skončí, že jednou, ale za moc dlouho, Vy budete babičkou, a jednou i ona bude babičkou, ale, podle mého názoru, pokusíte-li se říci pravdu, byť zjednodušenou, a pomůžete jí přestát smutek, poskytnete dcerce nevyslovené ujištění, že má na tu dlouhou cestu vedle sebe někoho, komu může důvěřovat, kdo jí nebude zatajovat důležité věci, a není tedy na to testování reality, a na tu cestu životem, sama, protože vlastně neví, zda Vašemu názoru může důvěřovat, může se o něj opřít...
Pokud se do toho pustíte, nenechejte se zaskočit tím , že mohou následovat otázky na to, co přijde po smrti, jestli se narodíme znovu, a promyslete si, co byste tak asi mohla říci.
Nemusíte tuto debatu vyvolávat Vy, ale ve chvíli, kdy se dítě ptá samo, je už pravděpodobně na nějaké, věkově přiměřeně zjednodušené, ale pravdivé vysvětlení zralé. Dlouhodobá nejistota je někdy více zatěžující než pravda, i když smutná.
Neumím posoudit, co to, konkrétně pro Vás znamená, když říkáte, že si dcerka vše moc bere, asi bych potřebovala podrobnější popis, co vlastně dělá, na jaké věci, události reaguje, jak často vidíte ty projevy...
O tom, zda si dítě opravdu věci „moc bere“ nebo zda jsou jeho reakce třeba pro daný věk „v normě“, a „potíž“ je v tom, že jsou jiné, než by si rodiče představovali jako „normální“, může seriózně rozhodnout jen psychologické vyšetření.
Obecně, proti úzkosti působí blízkost osob, které máme rádi a vnímáme je jako oporu.
Někdy, má-li citlivější dítě „méně citlivé“ nebo neúzkostné rodiče, může být pro rodiče obtížné, představit si, jak se dítě cítí, a „být s ním“ v jeho prožívání, naopak člen rodiny, který věci prožíval v dětství podobně může dítěti snáze porozumět a být velkým příkladem, zvláště pokud svou citlivost a vnímavost dokázal povýšit na klady své osobnosti. Z citlivého dítěte vůbec nemusí vyrůst „ustrašený“ dospělý.
Nevypočitatelnost reakcí dospělých, viditelné obavy, strach, nepohoda, kterou blízký dospělý prožívá, dítě znejišťují…
Chtěla bych ale také upozornit, že snížená citlivost, nedostatek strachu nebo vůbec jeho chybění, krajní neúzkostnost…, patří už do oblasti patologie, a nemělo by tedy být výchovným ideálem citlivost a strach potlačovat. Lépe je učit se znát vlastní možnosti, hranice, ale i to, co ty které vlastnosti přinášejí dobrého, učit se se svou vrozenou výbavou zacházet.
Je vhodné, aby v denním programu dítěte byl dostatek radostně prožívaných aktivit, her, činností, v nichž nezáleží na výkonu, není „dobře nebo špatně“, jenom si tak „blbneme a smějeme se spolu“, dostatek volného pohybu, přiměřené množství spánku.
Pocit jistoty posiluje také, je-li v režimu dítěte určitá, pozorovatelná, ale zase nepříliš úzkostně dodržovaná, pravidelnost, věci se neobjevují náhle, dítě je může do určité míry předvídat, na nové věci je upozorněno, pokud možno, předem.
Je dobré vystavovat takové dítě novým nárokům pozvolna, probrat s ním jeho obavy, pokud je vysloví, nebagatelizovat, ale, chceme-li, např. aby dítě zvládlo nějakou novou činnost, rozfázovat ji na malé, ještě zvládnutelné kroky, a každý pokrok ocenit. Dítě sbírá postupně zkušenosti, že leccos zvládlo, toho, čeho se bálo před rokem, už se dnes, kdy je větší, nebojí… a pokud na to nezapomenete občas s uznáním upozornit, nabývá stále větší sebedůvěry. Pokud citlivost znamená, že dítě o všem hodně přemýšlí, a převrací to z mnoha stran, může to být známkou toho, že je vnímavé a hodně inteligentní…
Děti mohou reagovat více citlivě např. v obdobích změn, v obdobích, kdy nejsou zdravotně v úplně optimální kondici, a může jít jen o virózu nebo obyčejnou rýmu a kašel…
Berte prosím mou odpověď jako souhrn názorů, nápadů a námětů pro Vaše další uvažování, ne jako nějaké striktní pokyny.
Mějte se hezky
Mgr. Silvie Nedvědová