Otázka
Odpověď
Re:Jak začlenit dítě do kolektivu
25.1.2002 11:11:15 Silvie Nedvědová
Dobrý den, Magdo,
nevím, odkud jste, takže, obecně, mohlo by být vhodné se zeptat ve Vaší obvodní pedagogicko- psychologické poradně, jestli se u nich nepořádají skupinky nebo individuální terapie pro děti. Tyto programy pro děti mívají formu hry nebo nějaké zájmové činnosti. Kontakty najdete v telefonním seznamu nebo by Vám mohl nějaké informace poskytnout Váš dětský lékař.
Tyto služby v Praze poskytuje např. soukromá pedagogicko-psychologická poradna, spol.s.r.o., výhodou je, že se můžete podívat na jejich webové stránky: www.pppp.cz.
Zážitky, které dítě při takto zaměřené hře má možnost nasbírat, jsou pro dítě skutečnou novou zkušeností, v které může např. najít sebedůvěru, větší pocit bezpečí v kontaktu s druhými dětmi, může být schopné účelněji komunikovat, může se i, do jisté míry obnovit jeho hravost, překrýt zkušenosti, které získalo v době nemoci, a které, samozřejmě, většina ostatních dětí v jeho věku nemá…
V době nemoci je velmi užitečné a účelné, když se dítě chová rozumně a dospěleji, než by za jiných okolností odpovídalo jeho věku.
A účelnost a správnost takového chování je dospělými oceňována a zdůrazňována. Z tohoto hlediska pak může být pro dcerku velmi podivné a znejisťující, že ostatní děti se chovají docela jinak. Najednou jakoby se ta pracně vydobytá zkušenost stala neúčelnou.
Dospělý si také může „zvyknout“, že dítě nezlobí, je rozumné, a i když by mu přál, aby se s druhými dětmi cítilo dobře, bylo hravější, rozjívenější… může stále o něco více oceňovat, když se dítě chová „moudře“, než když je rozjívené, dětské…, což může ten „návrat do dětství“ poněkud komplikovat.
Je ale na místě říci, že zkušenost, kterou dcerka má, to, co jste společně zvládli, může být i zdrojem sebedůvěry nebo důvěry v to, že zvládne(te) i situaci, se kterou se vypořádáváte teď.
Někdy se doporučuje, naučit dítě nějaké dovednosti, která bude pro ostatní děti natolik zajímavá, že pomůže překonat bariéry rozdílné komunikace. Pokud by to byla činnost, která by zjevně bavila i Vás nebo další zúčastněné, tím lépe!
Pomoci může i to, když se dítě napřed zapojuje mezi děti v nějaké zájmové činnosti, třeba v keramice, kreslení, dramatickém kroužku… Kdy je s druhými dětmi, ale po nějakou krátkou dobu, a při činnosti, která ty děti, které tam chodí, zajímá, a to může působit jako spojující faktor.
Dalším důležitým bodem by mohlo být to, že by to měla být spíš činnost, která probíhá hlavně jako zábava, a je podporováno spíš ovzduší přátelství a spolupráce, než soutěž a snaha o podávání „výkonů“.
Podpůrně může působit také to, když je možnost delšího pobytu v prostředí, kde jsou i další rodiny s dětmi, např. na rekreaci. Dcerka by měla zázemí Vaší blízkosti, a mohla by si hrát s druhým dítětem.
Dále je určitě důležitá trpělivost, dítěti může pomoci, když ví, že rodiče chápou, že situace není jednoduchá, oceňují i malé úsilí a pokroky, a že nečekají, že se vše vyřeší hned, co nejrychleji.
Může pomoci i připomenutí nějaké situace, kterou jste společně úspěšně zvládli, kterou dcera zvládla. Jak se to vlastně stalo, co pomohlo…
Dále, hledání aspoň nějakých situací, kdy se dcerka cítí mezi dětmi dobře nebo ne špatně, když si třeba povídáte o tom, co bylo ve škole. Jejich nalezením a zviditelněním se podpoří možnost je dále rozvíjet, zkusit to nějak podobně znovu.
Je vhodné napřed umožnit vyjádření negativních pocitů, úzkosti…, pokud dítě má tyto pocity. Nepomáhá popírání těchto pocitů: To přece ne, to snad není tak hrozné, ty to přeháníš… Dítě by mělo vědět, že vnímáte, jak se cítí, že není se svým trápením docela samo. Teprve potom jsou na místě otázky: co myslíš, že by tak pomohlo, bylo to tak úplně celý den, bylo i něco, co tě bavilo, líbilo se ti…?
To vše ovšem s taktem, trpělivě, ne vždy je vhodná chvíle a nálada na takovéto rozhovory. Spíš než abyste je vyvolávala, věnujte dceři pozornost ve chvíli, kdy sama potřebuje o těchto věcech mluvit.
Inspiraci a mnoho dalších informací můžete najít např. v knize D.Golemana Emoční inteligence, nakladatelství Columbus, zvláště v kapitole 8 a 14.
Přeju, aby to dobře dopadlo
Mgr. Silvie Nedvědová
nevím, odkud jste, takže, obecně, mohlo by být vhodné se zeptat ve Vaší obvodní pedagogicko- psychologické poradně, jestli se u nich nepořádají skupinky nebo individuální terapie pro děti. Tyto programy pro děti mívají formu hry nebo nějaké zájmové činnosti. Kontakty najdete v telefonním seznamu nebo by Vám mohl nějaké informace poskytnout Váš dětský lékař.
Tyto služby v Praze poskytuje např. soukromá pedagogicko-psychologická poradna, spol.s.r.o., výhodou je, že se můžete podívat na jejich webové stránky: www.pppp.cz.
Zážitky, které dítě při takto zaměřené hře má možnost nasbírat, jsou pro dítě skutečnou novou zkušeností, v které může např. najít sebedůvěru, větší pocit bezpečí v kontaktu s druhými dětmi, může být schopné účelněji komunikovat, může se i, do jisté míry obnovit jeho hravost, překrýt zkušenosti, které získalo v době nemoci, a které, samozřejmě, většina ostatních dětí v jeho věku nemá…
V době nemoci je velmi užitečné a účelné, když se dítě chová rozumně a dospěleji, než by za jiných okolností odpovídalo jeho věku.
A účelnost a správnost takového chování je dospělými oceňována a zdůrazňována. Z tohoto hlediska pak může být pro dcerku velmi podivné a znejisťující, že ostatní děti se chovají docela jinak. Najednou jakoby se ta pracně vydobytá zkušenost stala neúčelnou.
Dospělý si také může „zvyknout“, že dítě nezlobí, je rozumné, a i když by mu přál, aby se s druhými dětmi cítilo dobře, bylo hravější, rozjívenější… může stále o něco více oceňovat, když se dítě chová „moudře“, než když je rozjívené, dětské…, což může ten „návrat do dětství“ poněkud komplikovat.
Je ale na místě říci, že zkušenost, kterou dcerka má, to, co jste společně zvládli, může být i zdrojem sebedůvěry nebo důvěry v to, že zvládne(te) i situaci, se kterou se vypořádáváte teď.
Někdy se doporučuje, naučit dítě nějaké dovednosti, která bude pro ostatní děti natolik zajímavá, že pomůže překonat bariéry rozdílné komunikace. Pokud by to byla činnost, která by zjevně bavila i Vás nebo další zúčastněné, tím lépe!
Pomoci může i to, když se dítě napřed zapojuje mezi děti v nějaké zájmové činnosti, třeba v keramice, kreslení, dramatickém kroužku… Kdy je s druhými dětmi, ale po nějakou krátkou dobu, a při činnosti, která ty děti, které tam chodí, zajímá, a to může působit jako spojující faktor.
Dalším důležitým bodem by mohlo být to, že by to měla být spíš činnost, která probíhá hlavně jako zábava, a je podporováno spíš ovzduší přátelství a spolupráce, než soutěž a snaha o podávání „výkonů“.
Podpůrně může působit také to, když je možnost delšího pobytu v prostředí, kde jsou i další rodiny s dětmi, např. na rekreaci. Dcerka by měla zázemí Vaší blízkosti, a mohla by si hrát s druhým dítětem.
Dále je určitě důležitá trpělivost, dítěti může pomoci, když ví, že rodiče chápou, že situace není jednoduchá, oceňují i malé úsilí a pokroky, a že nečekají, že se vše vyřeší hned, co nejrychleji.
Může pomoci i připomenutí nějaké situace, kterou jste společně úspěšně zvládli, kterou dcera zvládla. Jak se to vlastně stalo, co pomohlo…
Dále, hledání aspoň nějakých situací, kdy se dcerka cítí mezi dětmi dobře nebo ne špatně, když si třeba povídáte o tom, co bylo ve škole. Jejich nalezením a zviditelněním se podpoří možnost je dále rozvíjet, zkusit to nějak podobně znovu.
Je vhodné napřed umožnit vyjádření negativních pocitů, úzkosti…, pokud dítě má tyto pocity. Nepomáhá popírání těchto pocitů: To přece ne, to snad není tak hrozné, ty to přeháníš… Dítě by mělo vědět, že vnímáte, jak se cítí, že není se svým trápením docela samo. Teprve potom jsou na místě otázky: co myslíš, že by tak pomohlo, bylo to tak úplně celý den, bylo i něco, co tě bavilo, líbilo se ti…?
To vše ovšem s taktem, trpělivě, ne vždy je vhodná chvíle a nálada na takovéto rozhovory. Spíš než abyste je vyvolávala, věnujte dceři pozornost ve chvíli, kdy sama potřebuje o těchto věcech mluvit.
Inspiraci a mnoho dalších informací můžete najít např. v knize D.Golemana Emoční inteligence, nakladatelství Columbus, zvláště v kapitole 8 a 14.
Přeju, aby to dobře dopadlo
Mgr. Silvie Nedvědová
V její náručí
