| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Otázka Odpověď

Re: Škola v přírodě

6.2.2002 15:55:28   Silvie Nedvědová
Dobrý den Šárko,
napřed ve mně Váš dopis vyvolal silnou reakci ve stylu „ježíšmarjá, to je snad zlej sen“, asi jsem si představila, jak bych se cítila já, kdyby se moje dítě ocitlo v takové situaci.
Pak jsem si zase představila paní učitelku na svahu s „pytlem blech“, kterým opravdu je třída dětí v tomto věku, druhá nebo třetí? (nevím přesně, usuzuji z věku syna ve starším dopisu)
Konzultovala jsem Váš dopis s několika kolegyněmi.
Z řady různorodých podnětů, které z těchto rozhovorů vyplynuly, vyberu několik, podle mě nejpodstatnějších.
Vůbec bych neuvažovala v kategoriích vinen, nevinen v případě Vašeho syna. Dítě, v tomto věku, podle mě není schopné, v rychlosti, kterou jede, a v situaci, kterou jste popsala, udělat dostatečně kompetentní, případně opatrné, rozhodnutí.
Osobně bych tuto míru zodpovědnosti od dítěte tohoto věku neočekávala.
Jeho první reakce: „Nepojedu tam, nevím, kde mám zastavit.“ mi přijde ,obecně vzato, velmi zralá a rozumná. To, že jeho podnětu nebyla v té konkrétní chvíli věnována dostatečná pozornost, je jistě dáno mnoha dalšími okolnostmi.
Například tím, že v tu chvíli vlastně neposlechl. A dospělý, který má na starost skupinu dětí, se potřebuje spolehnout, že děti poslechnou, jinak to může být za určitých okolností nebezpečné. Navíc ten další nápad už mohl vzniknout pod tlakem, jako snaha rychle to na tom svahu vyřešit, a mohl být méně kvalitní, než ten první, to je těžké posuzovat, když tam člověk nestojí.
Je také možné, že paní učitelka má jinou verzi události? Hodnocení situací dětmi a dospělými se může velmi lišit.
Je tu ale řada dalších věcí, které mě zarážejí nebo mi možná jen nejsou dost jasné.
Třeba, není vůbec obvyklé jezdit se třídou prvního stupně na lyže, to možná vyplynulo z toho, že bylo letos tak hodně sněhu? Rodiče souhlasili s tím, že si děti lyže vezmou, takže jim to asi nepřišlo nijak riskantní. Nápad vzešel ze školy nebo od někoho z rodičů?
Upřímně řečeno, mně to riskantní přijde, a kdybych byla učitelkou, asi bych do takové akce nešla.
Pro počet dětí a další zajištění, dospělý doprovod… existují jisté směrnice, jejich důsledné splnění ale často představuje navýšení financí, které už není pro řadu rodičů přijatelné. Ne vždy se tyto věci ale před odjezdem na školu v přírodě otevřeně řeší nebo aspoň sdělí, v praxi je u nás dlouholetým, běžným zvykem „nějak“ to udělat a rodiče jsou s tím často „tiše srozuměni“. Bohužel se tak vystavují zvýšenému riziku nejen děti, ale v případě neočekávané události i pedagogický doprovod.
Takže, kolik měla paní učitelka na starost dětí, měla s sebou nějaké další dospělé lyžařské instruktory…, kolik dětí měla v tu dobu na svahu, kolikátý den to byl, byli už na té sjezdovce někdy před tím, bylo shora vidět na místo, kde měli zastavit… roli mohlo hrát mnoho dalších okolností.
Domnívám se, je to moje představa, možná to tak není…, že paní učitelka může být teď z celé situace mírně řečeno „velmi vyvedena z míry“, že její jednání může být jakousi sebeobranou, obranou pocitu vlastní kompetence, „prodlouženou reakcí“ na celou situaci… Možná, že aby byla ještě někdy schopna vzít děti na ještě vůbec nějakou školu v přírodě, potřebuje mít pocit, že je to zvládnutelné, do určité míry bezpečné. I její jednání s Vaším synem mi připadá, jako snaha, dát mu zřetelně najevo „odkud, kam“, upevnit svou pozici autority.
Což se může zdát do určité míry paradoxní, protože syn si natloukl, „protože poslechl a jel za tím klukem“.
Je ovšem možné, že paní učitelka to vidí tak, že kdyby poslechl hned ten její první pokyn, nic podobného by se nestalo, protože Váš syn je „rozumnější“ a přes sráz by neskákal? Je to složité.
Taky je ale možné, že v té rychlosti si ani ten kluk, co jel první, neuvědomil, že vyjíždí mimo sjezdovku, a skákal, ne z frajeřinky, ale proto, že už bylo pozdě to řešit jinak…?
No a zase jsme u toho zajištění doprovodu celé akce. Podle mne by bylo rozumné, aspoň jsme-li někde poprvé, s dětmi tohoto věku zvlášť, dát pokyn, kam přesně se má sjet, a sjíždět sjezdovku po kouskách, postupně. Případně, dospělý sjede kousek napřed a děti postupně sjíždějí k němu, ovšem, v každém případě by bylo samozřejmě lepší, aby na skupinu dětí byli dospělí dva… (Dovedu si ale představit, že pro řadu dětí bude tento způsob sjíždění sjezdovky otravný, a dají to nějak najevo…)
Je-li jeden dospělý, je pak pochopitelné i to, že nemusí hned správně zareagovat na situaci úrazu, protože tam má ještě dalších, nevím kolik dětí, které v tu chvíli musí někdo pohlídat…
Měli jste někdy nějakou rodičovskou schůzku, před Švp, kde by se toto personální zajištění probíralo? Možná je „jednodušší“ řešení, nakonec jako doprovod neriskovat a snížit počet dětí, než přibírat, a platit, další dospělou osobu… Možná, kdyby se vše dělalo důsledně podle předpisů, nikam se nepojede, protože to bude pro řadu rodičů příliš drahé…
Také píšete, že jste byli za paní ředitelkou, mluvili jste ale od návratu syna do školy také s paní učitelkou, ví ona, co si o situaci a o její úloze v úrazu Vašeho syna myslíte? Pokud jste s ní dosud vše neprobrali, může to její jednání být nějakým vzkazem přes syna pro Vás, neuvědomělou potřebou vyvolat nějakou Vaši reakci, a všechno si tak vyjasnit, pročistit a ukončit. Takže, jestli jste spolu ještě nemluvili, asi bych to ještě doporučila zkusit. I když nikdo nezaručí, jak to dopadne…
Mně také z Vašeho dopisu tohle není moc jasné, jestli učitelce připisujete zavinění synova úrazu nebo to vidíte jako shodu mnoha okolností…, jestli jste měli zlost nebo jste se spíš lekli, a případně už jste jí odpustili a uzavřeli to nebo to ve Vás spíš zůstává, výrazně to nabouralo Vaši důvěru v paní učitelku, a její současné jednání tento nepříjemný pocit ještě dál posiluje… Řekla bych, že je dost podstatné si tyhle pocity ujasnit, protože chtě nechtě, ovlivňují i Vaše další pocity a reakce na další situace.
Domnívám se také, že, pokud pojede třída na školu v přírodě ještě letos, může být opravdu rozumné, syna tam neposlat. Neformulovala bych to jako trest pro něho, ale mohlo by to některé věci zjednodušit. Pro obě strany.
Myslím, že je možné, že pokud by jel, mohla by paní učitelka se zvýšenou vnímavostí hodnotit jako nebezpečné a tedy závažné, i přestupky, které by jinak, pokud by nebyla „vyvedena z míry“, hodnotila mnohem smířlivěji. A že to může být skutečně dáno jejími velkými obavami, snahou zajistit bezpečí a nedopustit, aby se stal nějaký další úraz.
Také je pro ni možná těžké, když už to jednou veřejně řekla, byť třeba v nějakém úleku…, názor změnit a neobávat se ztráty autority. Výzkumy sice říkají, že dospělí, kteří přiznají omyl autoritu neztrácejí, ale většinový názor je, myslím, jiný.
Ale je také možné, že pokud by došlo k nějakému Vašemu rozhovoru s paní učitelkou, který by vedl k uspokojivému závěru, vyvine se to jinak, pravděpodobně nepojedou na další Švp už teď někdy?
Je také možné, že se nedohodnete, protože se budete velmi rozcházet v názorech. To také hodně záleží na tom, jak celou situaci hodnotíte, jaká slova byste zvolili, jak by o situaci mluvila paní učitelka, s čím byste vlastně za ní šli. Je pravděpodobné, že pokud budete obviňovat, bude se paní učitelka bránit, a k ničemu nedospějete. Asi bych volila formu otázek, žádosti o vysvětlení,…“My to hodnotíme jako…, ale je pochopitelné, že Vy na to můžete mít jiný pohled…, nechápeme, co se děje…, před školou v přírodě jsme měli dobrý pocit, že syn má za třídní právě Vás, mohla byste nám to objasnit…, rádi bychom slyšeli Váš názor na celou situaci… Asi bych se připravila na to, že budu dost naslouchat, nebudu druhé straně skákat do řeči, budu „počítat do deseti“ a volit uvážlivé formulace, případně tutéž myšlenku zopakuji jinými slovy, pokud budu mít pocit, že druhý nerozumí, „neslyší“… Případně „my si o tom myslíme něco jiného, ale nechceme Vám dělat nepříjemnosti, chápeme, že jsme v té situaci nebyli a že jste dělala, co jste mohla nejlepšího…, ale rádi bychom to uzavřeli, rádi bychom, aby se v současném hodnocení synova jednání ta událost za školy v přírodě odrážela co nejméně…
I když se nedohodnete přímo, je pravděpodobné, že pokud budou mít obě strany aspoň určitou snahu, to, že k rozhovoru došlo, bude pak nějak dál „pracovat“, a i když nedojde k výslovné dohodě, může se leccos v tom každodenním kontaktu postupně posunout žádoucím směrem ke zlepšení vztahů syna a paní učitelky.
V každém případě to není jednoduchá situace. Synovi bych se asi snažila vysvětlit, že někdy není to nejdůležitější na celé situaci najít, kdo za to může, a že i když Vy jste přesvědčeni, že chybu neudělal, paní učitelka na to může mít jiný názor, a nemusí to znamenat, že je to špatně, že je nespravedlivá... Některé situace jsou opravdu složité. Přeju hodně štěstí, a když budete mít chuť, napište, jak se to vyvíjí.
Mgr. Silvie Nedvědová
Názory k dotazu (0 názorů)
Žádné názory zatím nejsou. Vložte první!

Tato poradna již není aktivní - nelze vkládat nové dotazy.

Poslední komentované ze všech poraden


(C) 1999-2023 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.