Maminka

Vážená paní doktorko,
ráda bych se zeptala na chování mojí maminky, i když asi nebude možné ho popsat dokonale, proto příklad: - když se necítí dobře, snaží se vyprovokovat s některým ze členů rodiny nedorozumění (beze svědků)a dělá to tak dlouho, dokud "neuspěje" a dotyčný nepoužije "stejné měry". Pak si s pláčem (pozor nehraje to, zdá se, že vše opravdu prožívá)jde na dotyčného stěžovat tatínkovi (nyní, dříve používala i "univerzno" a stěžovala si stylem "jak mi tohle může říct, atd. - myslím, že nynější stav, kdy se snaží do všeho zatahovat i tatínka-pokud si nestěžuje na něj, ale to většinou polyká- je horší). Když se poškozený brání, že vlastně ona začala, či že se bavili o něčem jiném, a tohle není tak docela pravda, maminka se začne smát a křičí, že dotyčný je nemocný, nebo že patří do blázince a měl by se léčit(v té chvíli je většinou dotyčný již tak vyvedený z míry, že buď brečí nebo kříčís pocitem křivdy), anebo že lže a jak může takhle sprostě lhát. Musím podotknout, že neměla lehký život a každý problém težce nese, takto se chová zhruba posledních 10 let. Také není ve stavu "naprosto mimo", kdy bych si mohla říct, že opravdu neví, co říká. Ale nemůžu přesně rozlišit, kdy s obviněním, že dotyčný lže, jen a) opět provokuje či se ho pokouší dostat na kolena, a b)kdy si opravdu, co dělala, nepamatuje a vnímá realitu jinak. Udržuje nás to ve stavu absolutní nejistoty, což by mohl být záměr, ale také by to mohla být nemoc. Prosím, poraďte, o co by se v případě a) a b) jednalo, a jak poznat, že jde o nemoc. Předem mnohokrát děkuji.Eva F.