Milá Mili,

v jedné knížce jsem jednou četla, že děti nejsou omalovánky, abychom si je vymalovali svými oblíbenými barvami

Znám tvůj příběh a myslím rozumím tvému pocitu, vůbec neodsuzuji

Já nemohla pět let otěhotnět, moc jsem si přála, až zoufale, mít děťáko, a říkala jsem si, třeba ať je postižené, aspoň aby bylo nějaké... Pak jsem po IVF otěhotněla a narodil se chlapeček. Nedonošený, přidušený, rok a půl Vojtovka a od malinka všechny známky hyperaktivity.. Nechovací miminko, utíkací batole, široký "ničící rádius", punc nevychovance ve školce, nesoustředěnost ve škole, stálé problémy mezi dětmi... Někdy, když jsem zoufalá, si taky vyčítám, že jsem ho chtěla za každou cenu a "teď to mám za to". Co naděláme, dětičky jsou takové, jaké jsou a já se jenom modlím, aby se ten můj synek dobře zařadil do života a prožil ho hezky a spokojeně. Jak říká moje máma: "člověk nemůže dělat nic, jen nepřestat ho mít rád". Držte se