Mili, budu za tu zlou, ale musím ti to napsat.

Tvůj příběh zde sleduji delší dobu. Vnitřně cítím, že nemám vůbec právo ti to psát, ale... . Jak se srovnáváš s Bohem pokud jsi věřící? To je otázka, která mě napadá když tě čtu. Tohle už je přece rouhání? Nebo ne? Bůh ví proč si Milenku vzal a ty ji stále držíš v osidlech smutku. Ona už je úplně někde jinde, jestli tě vidí, tak možná ani nemůže být klidná, protože ty se pořád trápíš. Tohle celé není vůbec o Milence, ale o tvém egu.

Hypotéza. Ty Milenku potřebuješ abys živila svou potřebu závislosti na něčem (ono je jedno na čem) a už to není realita, už jsou to jen tvé představy o tom, jak by bylo kdyby... je to tvá fikce, projektuješ do vztahu s Milenkou své představy o něčem dokonalém. Jsou to asi takové paradoxy, jako když někteří rodiče závislých jsou závislí na závislosti svého dítěte, když se problém vyřeší, ztratí smysl života a jdou do deprese. Ty ten příběh s Milenkou potřebuješ, vyživuješ se jím a to je problém a nejen tvůj, ale i tvá rodina to nese.

Omlouvám se za rozbor, samozřejmě to může být jinak.