K jakému cíli se mnou kdo má zatřást, abych přestala mít Milenku ráda, abych na ní nevzpomínala, abych se už tady nesvěřovala a nepsala sem, když se mi stýská? Vždyť já normálně žiju dál, moje rodina funguje normálně, směju se se syny, řeším jejich potíže i radosti, miluji se se svým manželem, máme plno hezkých chvil, je nám spolu dobře.
Podle mě je asi pro některé z vás problematické přijmout fakt, že něco bolí tak, že je to na celý život, že i přesto jak člověk žije dál, stejně má v srdci to místo pro svého andílka a občas pro něj pláče a je s ním. Já vím, že je to těžké přijmout, i mě se to zdálo nemožné, dokonce i po Milenčině smrti jsem pořád čekala, kdy to úplně přebolí, ale prostě jsem se smířila s tím, že to nikdy zcela nepřebolí, že je třeba žít dál i s tou bolestí a možná i navzdory jí, pak teprve je možné zase zažívat radost. A mě to takto funguje. Ale potřebuji nějaký ventil té polohy já a Milenka a takové diskuse na netu mi pomáhají.