Vztah chci rovnocenný, abych se na partnera mohla spolehnout. Zatím se na něj spolehnout nemůžu a to je v podstatě to, co mě jediné trápí. Že když mu párkrát zavolám častěji, než obvykle, tak se začne stahovat do ulity, i když jde třeba o banální věc.
Prostě mě jen napadlo, že některé ženské utáhnou chlapa na dobré večeře, jiné na pěkné prádlo.. chci mu ukázat, že se mnou se nemusí ničeho bát a přitom, že jsem zajímavá.. Nechci po něm slovní vyjádření, chtěla bych časem vidět, že ho vidina vztahu neděsí.. že je se mnou rád. Když to nepůjde, tak se svět nezboří.
Těžko se to popisuje, já jsem předtím měla chlapa, který mě milovat od začátku do konce, nevyšlo to z jiných důvodů (změna práce, odloučení, přestali jsme si rozumět, každý jsme chtěli něco jiného). Když teď vidím chlapa, který má podobný náhled na život jako já, nechci ho nechat hned být jenom proto, že se do mě bezhlavě nezamiloval na první pohled (a tohle už ani není první pohled, známe se dlouho), protože to bych normálně udělala, vždycky jsem byla spíš stydlivější typ a když chlap neprojevil výrazný zájem, tak jsem se o nic nesnažila. On není úplně bez chyb, ani já samozřejmě ne, vidím jeho bývalou a vidím jeho rodiče, kteří od něj pořád jen něco chtěli, pořád vyčítali, tak se snažím pochopit, jak se okolo žen asi cítí. Ale zase mu nechci jen dělat hromosvod.. Když zůstaneme jen kamarádi, tak taky dobře, ale ne se sexem..