Paradox jenže jak děti stárnou, tak ten věkový rozdíl je čím dál víc znát. Starší dcra ( letos 18) už má v rámci možností svůj život, syn ( letos 9) je ještě dítě. Je pravda, že na dceru se můžu spolehnout, když je něco potřeba pomoci s malochem, ale oni dva prostě jsou každý jinde. Mají se rádi, chovají se k sobě hezky, ale nějaké společné aktivity už moc nemáme. A třeba místo toho, abych já měla už klid (rozuměj mohla si dělat co bych chtěla) , kdyby obě děti byly velké ( druhé třeba 16-ti leté), tak se věnuju synovi.

Neříkám, že je to dobře nebo špatně, prostě všechno má své pro a proti