S tím jsem se za těch 10 let, kdy máme jedináčka smířila, že jsme s mužem označováni za sobce
Mám to bohužel nastaveno tak, že věci doooost dopředu plánuju, zvažuju všechna pro a proti... Známá má 3 děti, fin. situace žalostná, děti jedí nezdravou lacinou stravu, dědí oblečení (to by mi nevadilo) bohužel včetně bot, kroužky např. v ZUŠ nenavštěvují z důvodu ceny, nejezdí na dovolené... Děcka si musí najít školy v místě bydliště (drahé dojíždění) a co nejdříve se "postavit na vlastní nohy" = žádná VŠ....
Otázka zní - Je pohodlnost nebo odpovědnost chtít zajistit třeba jen 1 dítku všechny jeho potřeby a touhy? Neumím si představit, že bych dceři řekla - fajn, jsi šikovná, škola tě baví a jde Ti, ale nemáme na to držet Tě 5 let na VŠ... Nebo nepojedeme k moři, sice by Ti pomohlo na astma, ale nejsou na to peníze...
Je v pořádku tohle všechno dopředu zvažovat (to je moje tendence) nebo jít do dalšího bez těchto úvah s tím, že "to nějak dopadne"...?