Kudlo,
je to jiná kultura, tady se na člověka, který se rozčílí a křičí, dívají jako na nemocného, nervově labilního chudáka. Tj. má navíc větší pravděpodobnost, že ho více proklepnou.

Jinak otázky po příjmech atd. jsem absolvovala i třeba na Australské ambasádě. Státy, které mají problémy s ilegálními imigranty, se holt na takové věci ptají.

I na té australské ambasádě se mi osvědčilo být milá, vstřícná a přistupovat k tomu stylem "já chci do Austrálie, vy musíte udělat svojí práci, tak se dejme do toho, ať to máme za sebou" a měla jsem připravené všechny papíry, které požadovali (včetně třeba výpisu z mého účtu, na kterém byla požadovaná částka atd.) a nediskutovala jsem o tom, jeslti si myslím, že mají na to právo nebo ne. Já jsem chtěla do jejich země, takové byly podmínky, já jsem je splnila, vízum dostala na místě bez problémů.

K pohovoru doporučuju prostě být připraven na otázky kam jedete a co tam budete dělat. Budou se na to ptát třeba i několikrát různými oklikami, tak je dobré být konzistentní v odpovědích.
Mojí mamku děsně zpovídali první rok, anglicky uměla mizerně, takže dokola opakovala, že jede za vnoučaty, že chce vidět vnoučata a že neumí anglicky. Od nás měla zvací dopis (i když není povinný) s našimi tel. čísly. Od té první návštěvy jí už nikdy neproklepávali - zřejmě vidí dle jména a záznamů, že vždy přiletí, nepřetáhne dobu pobytu, zase odletí a je pryč mnoho měsíců, takže jí dávají pokoj.