Já to kvůli svědomí (cti? - jestli se to slovo ještě používá) ukončila. Prostě jsem se s tím nesrovnala, možná i proto, že jsem věděla, jak mizerně se cítí podváděná manželka (manžel je "sukničkář notorik"), jak moc to bolí a jak je to nespravedlivé, že se jednoho dne probudíte, zjistíte...a celý život máte vzhůru nohama. Onen pán mě uháněl dva roky a já se nedala , byli jsme kamarádi se společným zájmem, v největší domácí krizi jsem si pak řekla, kašlu na svědomí a jdu do toho, chybělo mi pohlazení, jiskřivý sex, zájem a chtělo se mi "zlobit".Výčitky vůči manželovi jsem vzhledem k situaci rozhodně neměla, měl v té době už zhruba třetí slečnu (či paní). S přítelem jsem se pak několikrát vyspala, povídali jsme si o svých rodinách, dětech. Když měl tendenci začít blbě mluvit o své ženě, tak jsem mu řekla, že na ní si musí stěžovat kámošům, já mu to věřím tak z půlky. Pak už to nedělal, mluvil o ní hezky, a podle všeho měli docela fajn vztah. A mě časem doklaplo, že jí prostě ubližovat nechci (sympatická mi ale nebyla!), i když o mě neví, ale většina žen, prostě tuší, a to tušení je herší než mor. Mohla bych vyprávět... Takže pokud se mi to ještě někdy přihodí, tak ženáče nebrat .