po AMC jsem málem potratila, byla jsem tak blbá, že jsem s tvrdnoucím břichem jela 10 km autem do školy rozdat aspoň vysvědčení a pak přímo do nemocnice na týden na kapačky a absolutní klid, ale děloha mi tvrdla už pořád, nemohla jsem vlastně nic až do konce těhotenství.
Při druhým odběru jsem už věděla, co mě čeká, doma skoro dvouleťák a nikdo kdo by vystřídal, manžel v práci, babička v práci, ale malý byl hodný a já nadopovaná maximální dávkou magnézia, dokonce už dopředu před odběrem, aby se to líp zvládlo.

KLID a KLID a KLID, žádná námaha, pokud možno ani velký stres (pokud tu písemku máš psát ty, tak se na ni vykašli, odlož to na jindy, třeba na podzim)