Jak tady zmiňovala deštěnka a jiné, také na mě při porodu přišla "fáze sta kur.v", jak ji kdysi výstižně nazvala jedka kamarádka - okamžik mezi 1. a 2. DP, kdy jsem měla pocit, že tempo porodu nestíhám. Ale tělo zareagovalo rychle a efektivně, kontrakce mi na chvilku přestaly, abych se mohla vydýchat, já se zklidnila a rozjelo se finále. (mimochodem, je to poměrně bežný jev, i to chvilkové vymizení kontrakcí, aby se rodička dokázala srovnat, akorát v porodně v dost případech v téhle chvíli popostřčí porod zbytečně oxytocinem :/). Alůe nevnímám to negativně, spíš s údivem a radostí, jak to hezky zafungovalo.

Druhý silný okamžik byla chvále, kdy byla dcera na světě a jen lapala po dechu. Protože porod nabral takové tempo a já se do něj zcela zanořila, zavolali jsem PA až cca 15 minut před jejím narozením, do té doby mi to zcela vypadlo z hlavy. Takže jsme tam byli jen já a muž a čas se strašně natáhl, ta minuta, než se dechově srovnala, se zdála aspoň pětiminutová. Nicméně ani z toho jsem si neodnesla negativní pocity, spíš pocity hluboké úcty a respektu.

Šestinedělí bylo fantastické, tak jiné od porodničního - přestiože nástup laktace stejně pozdní jako u předchozích, neuronila jsem tentokrát jedinou slzu, neměla jsem jediný okamžik stresu.

Takže jediné, z čeho si po PD odnáším méně radostné pocity, byl nezvládnutý strach o novorozeně, když odpoledně přišla dcerka ze školky s bolením bříška a já se vyděsila spály, která ve školce v té době byla, a nazítří odlifrovala obě starší k babičce.

A poučení do příště: porod necelé dvě hodiny je fakt rychlý, pohlcující a dost bolí. Napříště mám naplánovaný sedmihodinový, který nezačne prasknutím vody