Grainne,

tak tohle mám stejně jako Ty.

Bordel mi nevadí a nikdy nevadil, do té míry, že když jsou momentálně jiné priority, tak prostě doma není uklizeno. Když nemám takový nával práce, tak klidně uklidím (ač mě to těžce nebaví), když je potřeba uklidit (třeba aby si návštěva měla kam sednout), tak se do toho dáme oba.

Nepočítám, jestli je to přesně napůl, když má manžel hodně práce, tak to bez keců táhnu sama, ale vytáhnout na mě nějaké stupidní kecy o ženských pracích nebo mi psát do prachu vzkazy, tak bych stejně jako Ty tvrdě startovala.

Uznávám, že jsem na to hodně vysazená, ale pokud by se cokoli z toho jen náznakem objevilo ve fázi chození, byl by okamžitě konec. Vždycky jsem si své osobní integrity cenila hodně vysoko, a nikdy jsem neměla potřebu být s někým jen proto, "aby mi někdo doma dejchal".

Nevím, jak jsem na to přišla, i když jsem se nad tím kvůli Katce poctivě zamýšlela - je možné, že se mezi sebou tak bavily maminčiny kamarádky, ale už od rané puberty jsem k tomu měla dost jasně vyhraněný vztah - pokud by po mně partner chtěl tradiční rozdělení rolí bez toho, že by to vyplynulo ze situace a i já bych to sama od sebe akceptovala, prostě takové to "jsi ženská, tak dělej/nedělej to či ono" tak by byl okamžitě konec, ztratila bych o takového člověka zájem a nebylo by to rozumové, něco jako "nepřekonatelný odpor".

V podstatě jsem asi do svých třiadvaceti žila tak, že žádného mužského nechci, protože jsem dělala spoustu věcí, co mě bavily, žilo se mi fajn a myslela jsem si, že partner by znamenal určitě obrovský opruz a omezení (fakt nevím z jakého důvodu, ale nabyla jsem dojmu, že život a chlapi jsou přesně takoví, jako tu popisujete), ale pak si mě "ulovil" můj manžel a přesvědčil mě, že to jde i jinak.