jsem druhým rokem na mateřské dovolené, s první holčičkou jsme bydleli ve městě a tam jsem si to užívala , s druhou holčičkou (manžel postavil barák) a přestěhovali jsme se do fakt tiché vesnice, kde opravdu pokut člověk není rodák, tak si kamarády nenajde:( Mám tu jen jednu kamarádká, ale jelikož jsem člověk co opravdá potřebuje lidi a živo kolem sebe tak tu doslova trpím. Vycházky vypadají jako když se prochazím po hřbitově :( ticho a nikde nikdo :( Jsou i rána kdy opravdu se nechce ani vstát z postele a nastávají doby kdy co dělám nemá smysl:( Večer usínam s představou jak od tut uteču, ale vím ze trhat rodinu kvuli tomu nejde.. Nemáte někdo zkušenosti s tímto ? Případně co jste dělali a co třeba se změnílo když jste nastoupily do prace? Manželovi o tom říkám ale ten proste jen řekne že neví co mi na to má říct.. Schazi mi to rušno , kamaradi které jsem měla ve městě a unavujeme ježdění pokaždě jinam jen co se najezdím kvuli dětem a pak už nemám silu na to abych vubec si udělala neco pro sebe :( .. člověk tu i přestal dbat o sebe tak nějak protože se nejak pekne oblíknout nebo nacesat tady nema smysl .. i taková ztrata vypadat pekne:( zmizela ... myslíte ze jde jen o zvyk nebo se to pak praci zmeni?