Jejdamane, to není zlomit.
Ty ho učíš, že stojí za to se urazit, protože nejméně ve 20% případů to vede k cíli. Takže ho posiluješ v tom, aby se urážel víc a víc, protože se to vyplatí.

Nedovedu si představit, že bych dítěti, které se urazilo, řekla - nojo, tak já ti teda ten koláč koupím.
O koláči můžem jednat v případě, že se mnou bude normálně komunikovat. Že slušně řekne, ale mami, mně ta houska vůbec nechutná a na koláč mám takovou chuť.
Ne ve chvíli, kdy je uraženej a nemluví.
Ono mu i do dospělosti může jedině prospět, když pochopí, že urážení ke kýženému cíli nevede vůbec - jako že vůbec nikdy. Pomůže mu to, aby potom jednou jako dospělej člověk konflikty řešil komunikací a ne prásknutím dveřma.
Ber to tak, že i tohle je způsob učení. Zatím ho nevědomky učíš se urážet. Tak ho začni učit, že výhodnější je se neurazit - stačí k tomu jediná věc - důslednost v tom, že uražením nedosáhne svého.