Juillet, někteří naši domácí školáci s námi na lyžák nebo školu v přírodě jezdí. Ono to vůbec není tak, jak to tady vyznívá - že jsou zavření doma a nikam se nehnou. Skoro všichni chodí na nějaký kroužky, někteří se učí ve skupinkách domácích školáků, někteří se účastní výletů a delších pobytových akcí školy a někteří chodí třeba pravidelně jeden den v týdnu do výuky. A co si tak vybavuju poslední lyžák a poslední školu v přírodě, tak všichni domškoláci to zvládli úplně v pohodě - dokonce líp, než některý denní školáci, který sice měli výhodu, že znají dobře učitele i spolužáky, ale jednoduše nejsou doma vedeni k takový samostatnosti, jako ti konkrétní domškoláci, kteří byli s námi.

Jestli můžu napsat třeba za Meli, která sem chodí, tak jejich syn - prvňák - na lyžáku nepotřeboval ani jednou pomoct hledat nějaký oblečení, vždy si sám od sebe dal mokrý věci usušit a věděl, kde co má, dones si sám lyže na sjezdovku, sám si je obul... na školu v přírodě jel dokonce hned den po návratu z týdenního pobytu se skautem, takže byl z domu 14 dní v kuse a vystřídal dvě různý sociální skupiny... a pozorovatel z venku by nepoznal, že do té třídy nechodí denně.

Dokonce i děti s autismem, který se pod naší školou učí doma, chodí do různých kroužků. A řekla bych že právě díky tomu, že nejsou vyšťavený z povinnýho každodenního sociálního kontaktu, kterej by je vyčerpával a ještě by jim bránil ve vzdělávání jako takovym.