Cvičila jsem s nejstarším. Byl mimořádně uřvaný a dráždivý dítě, řval při vojtovce jako při čemkoli jiným.

Brala jsem to tak, že když je to nutný, tak to holt šestkrát denně dáme. Domlouvali jsme si s fyzioterapeutkou jen takový mírnější postupy a dělala jsem to dost poctivě. Myslím, že zásadní je se u toho vnitřně nehroutit, děti to cítí, že máma není v pohodě. Vojtovka pro ně určitě pohodlná není, ale to holt je život. (MMCH, vyřvat jsem nenechávala nikdy, nosila jsem v šátku, kojila jsem atd.)

(Pekelně mě točila moje matka, která u mě stála a přednášela mi ve stylu "kdoví, co si z toho to dítě odnese, že ho maminka kroutí, ony ty raný zážitky...bla bla bla".)