U čtyřletého bych se v klidu zeptala, proč to nemůže uklidit (spíš tónem s podivením, rozhodně by z toho nesmělo být cítit nějakou kritiku, naštvání, atp.). Předpokládám, že by odpověděl něco ve smyslu že se mu nechce nebo to nejde, pak bych úplně klidně (jenom informativně, fakt ne s naštváním) řekla, že než to uklidí, tak se v kuchyni nebude moct chodit, protože by se to rozneslo po bytě. A že by bylo fajn, kdyby se mu to podařilo do doby, než budu chystat svačinu (večeři, ..) - buď bych mu ukázala na hodinách nebo mu natáhla minutku.
A odešla bych z kuchyně.
Další postup by byl podle toho, co by se dělo a taky podle toho, jestli jsou doma další sourozenci.

Ve skutečnosti bych u nás zvolila metodu "léčení". Nezlobila bych se, že se dítě zaseklo, řekla bych mu, že vím, že se mu to občas stává a že se "vyléčíme". Objala bych ho, hladila a za chvíli by bylo po trucu (ze začátku to chtělo "kontrolovat", jestli už to funguje - nejlépe tak, že to dítě rozesmálo; pak vlastně zjistil, že to vážně funguje a časem se začal chodit "léčit" sám, nebo i mě, když jsem byla naštvaná).

U staršího dítěte si to nějak neumím představit. Asi bych koukala nevěřícně (ale klidně), že takovou minutovou záležitost řeší. To by ale zase záleželo na tom, jak často takové záseky dítě má a za jakých okolností. Těžko generalizovat.