Hrozinko, přesně tak. Já stála jednou ještě na VŠ na zastávce ve městě a čekala na tramvaj a vedle paní s jezevčíkem. Po pěti minutách čekání se ten najednou vymrštil, aniž bych cokoliv udělala, a zakousl se mi do ruky. Dodnes nechápu proč a co mu stálo za tu námahu vyskočit nahoru (když už mě mohl kousnout do nohy, to měl blíž). Paní byla v šoku, já byla v šoku, nebyla si jistá, kdy byl očkovaný, tak jsme šli ještě k ní domů, fakt zábava na celé odpoledne. A to byl jezevčík, takže škoda na ruce relativně malá. To ve mě navždy utvrdilo přesvědčení, že psi jakkoliv chytří a přátelští jsou prostě jen psi se svými pudy, a když se vyděsí (jedno čehokoliv), tak koušou.