Zkus si představit sebe v její situaci. Myslím, že pokud bys zůstala najednou sama, třeba bys taky přivítala možnost být každý týden se svou rodinou - což její syn i vnoučata jsou a ty konec konců taky, i když jsi "přivdaná".
My jsme se po smrti dědečka přestěhovali z bytu do domu babičky a bydleli jsme spolu 4 roky, já s ní sdílela pokoj, pak se babička sama odstěhovala (měla kam, nebyla "odejíta"). Táta to taky vydržel. A když onemocněla jeho máma, taky si ji naši vzali k sobě na několik let než zemřela. Přitom tahle druhá babička kdysi mojí mámě nemohla přijít na jméno a všemožně se snažila naše rozvést.

Osobně bych tomu nechala čas, je hodně pravděpodobné, že časem tchyně sama zatouží po větším soukromí. Po smrti takhle blízkého člověka je to obvykle 2 roky hodně těžké, až pak se to lepší (teď myslím na stav tchyně).