Oznámení prvního těhotenství

Zázemí - svobodná matka, 23 let, studentka VŠ žijící ve společní domácnosti s dalšími studenty

Rodiče: No vidíš, to je fajn. Na vysoké je to nejlepší, gratulujeme.
Babička: Tak to mám velikou radost, gratuluju a děda taky.


Oznámení druhého těhotenství

Zázemí - manželé několik let po svatbě, žijí v malém bytě, matka 28 let, škola dokončena

Rodiče: Vážně? To je bezva. No a kdy to budete mít?
Tchýně: Mám radost, já vám to tak přála. Hlavně, ať je všechno v pořádku.
Babička: Tak to mám velikou radost, gratuluju a děda taky, kdyby ještě žil.


Oznámení třetího těhotenství

Zázemí - manželé ve stabilním svazku, žijí v domku, kam se ještě jedem pokoj vejde, bez velkých existenčních starostí, matka 34 let

Rodiče: "ajajaj" (ne, nebyl to výkřik radosti, spíš to znělo jako eufemismus pro nějaké slovo, které se sem jistě nesmí psát)
Tchýně: No ježkovi voči a to jste fakt chtěli?
Babička: "No jéžišmarjá, fakt jako? Vždyť už ti není dvacet

Je to normální tohle? Trauma z toho nemám a oni si záhy zvyknou a budou ho milovat jak ty předchozí, ale zvláštní to bylo, to zase ano. U nás měli všichni už od roku 1900 jedno nebo dvě děti a tohle se zřejmě ve slušné rodině nedělá nebo co. Zvlášť, když jsem "stará", tak kdo by to byl čekal. Neříkám, že musí každý povinně jásat, a že na tom závisí naše životní štěstí. Spíš mě jen mate ta změna v reakci mezi dvojkou a trojkou.

Jak na u vás reagovali na dítě s pořadovým číslem vyšším než dva?