Sice jsem se před časem zařekla, že se imigrantských diskuzí na Rodině nebudu účastnit, protože je mi z některých nicků špatně, ale dnes jsem nějak naladěná na jeden, dva příspěvky. Zkusím to vztáhnout na sebe. Jsem třeba rok, dva, šest v uprchlickém táboře, mám polní lůžko, pevně stanovené časy, kdy dostanu jídlo. Jinak nic, mé dítě nechodí do školy, já nemám práci a nemám budoucnost. Prostě se jednoho dne seberu a půjdu. Protože pak mám ještě NADĚJI