Ale já tady přece neřeším nějaký "můj problém s křivdou" jak už jsem psala nijak mě to netrápí, pouze jsem konstatovala, že se ani v dospělosti nemusíme ztotožňovat se všemi názory svých rodičů a přijímat je za správné jenom proto s námi mysleli tak a tak. Ty z toho hned děláš nějaké trauma, které se musí zpracovat (asi jako přijmout jako pozitivní věc, což nevím proč bych měla dělat) přitom já jenom konstatuju, že když jsem to tehdy vnímala negativně, tak to prostě negativní pro mě bylo a nebudu tady říkat jak měli rodiče pravdu a jak já blbá jsem z toho konečně vyrostla a přijala jejich názory za své. Tenkrát mě to štvalo, dnes už mě to neštve ale naprosto uznávám "naštvanost" mého mladšího já, protože mám na to stejnej názor, toť vše, netřeba z toho dělat nějakou kovbojku.