Amalie, nikdo nemůže jít nikam dál, než má svoje vlastní kapacity, leda přes samozničení.
Zodpovědný je člověk jenom za sebe a za malé děti... .
Ale je lehké to takhle říkat, když se mě to nedotýká, to je jasné....

Jen - prostě nejsme prostě zodpovědní za druhého dospělého člověka, byť je psychicky nemocný.
Nejde z "bahna" člověka tahat den co den, když on stále sklouzává zpět...aniž bychom se také neumazali nebo nakonec nesklouzli za ním a ne(u)topili se oba dva.

Ale to si musí každý ujasnit v sobě, do jaké míry se chce a "musí" obětovat. Těžko překročit svůj stín.
Pak to najednou uzraje a člověk ví...jen někdy musí k tomu pochopení prožít celý život. Člověk jakoby pořád čekal na to, že se něco samo změní, na zázrak, na to, že třeba už zítra to bude jiné....ale většinou není.