...pokud je všechno tak, jak píšeš (ale i kdybys si to nějak zkreslila anebo přibarvila), ON se nijak podstatně nezmění, i když určitě se to bude nějak někam vyvíjet.
Jde o to, zda jsi to tak ochotná a schopná snášet (ale to by ti zas neonemocnělo tělo, kdyby to tak bylo), nebo prostě chceš žít jinak.

To nějaké rozhodnutí (zůstat či jít) jde udělat hlavou...ale bude provázeno různými problémy uvnitř i vně, anebo jde udělat zvnitřku, k tomu člověk jakoby dospěje, když přijde na konec té cesty a vnitřně cítí a nakonec i ví, že už to tak dál nejde...a tam se potom, jak jsem psala níž, ty věci dějí jakoby samy a zapadají do sebe.
Já bych zkusila pozorovat to, co se děje, jakoby takovým neosobním pozorovatelem, jako kdybys koukala na to zezhora...jako na třeba divadelní hru, jako kdyby se tě to netýkalo...i kdyby se ti to podařilo pár minut denně.
A uvidíš, co uvidíš...když získáš malinko odstup a nadhled.

Ono totiž nikdo nechodíme ve tvých botách.