máš absolutní pravdu, snažím se o to co píšeš, pro mě je vymodlené dítě číslo jedna, pak já a pak práce, která mi neskutečně pomohla, a pomáhá, je to dřina, ale skvělá, kreativní, daří se mi a našla jsem se...to je krok dopředu a další budou následovat.bez práce by nešlo nic,,,a bez přátel taky ne, a jeho pomalu odstřihnu.díky za sílu, co čerpám z příspěvků. nejsem bambula, život se se mnou nikdy nemazlil, musím zvládnout i tohle, naučila jsem se taky za poslední tři měsíce "umět odpočívat," což taky považuju za obrovský pokrok (pár minut, ale přece), prostě některé věci musí počkat, abych se nezhroutila. sice pomalu, ale jdu, jen jsem to potřebovala na někoho - pardon vyzvracet, protože to je mi hned líp a "být pochopena" je pro mě k nezaplacení. děkuju