"Ten kopec se snažím vyšlapat i když je to fakt na hraně mých momentálních možností (jdu na doraz, pořád až do okamžiku, že už fakt nešlápnu, nejde to - defacto spadnu, nahoře někdy nevím, jestli budu dřív zvracet než omdlím či naopak...), kdežto dost lidí (tuším i ty) prostě slezou daleko dřív, nebojujou s tím kopcem, se sebou."

Jasně, tohle má každej jinak.

Ale obecně si vůbec nemyslím, že by tato varianta (snažit se dojet za každou cenu, i když mi z toho bude špatně) byla lepší a ten, kdo ji upřednostní, byl nějak charakternější než ten, kdo "nebojuje" (protože třeba nazná, že na takovým boji mu vůbec nezáleží).