jentak,
upřímně, já zažila jako dítě obojí. A nešlo o jednu facku, mne řezali jak psa. Ty kecy byly horší. Do určitého věku jsem se fyzického trestu bála, pak se to zlomilo a bylo mi to fuk, dokonce jsem i často schválně provokovala, abych pak mohla dát najevo, že se nebojím a nějaký mlácení mne nerozhodí.
Kecy, výčitky, pláč... to bylo 100x horší a hlavně nekonečný.
Dneska, z pozice dospělýho, mi vadí jediná věc - že se mne matka nikdy nezastala, když mě řezal otčím. Udělala to jen jednou, když už fakt šlo o život a když se chystal fyzicky napadnout i ji. Do té doby to trpěla, protože "chtěla pro sestru zachovat rodinu". Takže na to jsem celkem alergická, když o tom slyším/čtu, protože matka, která se nezastane svýho dítěte před nějakým drbanem, byť by to byl vlastní otec toho dítěte, je pro mne blbka. Tím myslím to "vadí" jako obecný princip, ne že bych jí to vyčítala nebo z toho měla nějaký trauma.