Ahoj, řešila jsem v podstatě totéž u své starší dcery tady na diskuzi před nějakými 13 lety Dcera narozená na konci srpna, chodit začala koncem prosince následujícího roku. Povahově byla podobná té tvé - línější pohodářka. Nemusela jsem mít strach, že mi někam vlítne, vleze nebo odněkud spadne, dávala si velký pozor. Vystačila si s knížkama, klidnou činností. Jenomže nebyla tabulková, takže nás od jejího půl roku do roka strašila rehabka, jak je holka opožděná a že ji mám sakra nějak motivovat (jak jako - koulet před ní sudy, lézt před ní po čtyřech?) Na toho půl roku stresů jakživo nezapomenu. Dneska bych babe rehabce nejraději jednu flákla a mrzí mě, že jsem to neudělala tenkrát. Dostala mě do stavu, kdy jsem neustále srovnávala svoje dítě s ostatními, které byly všechny do jednoho pohybově daleko napřed a měla jsem z toho depky. Jenže v tomhle dětském věku je úplně normální, že jsou mezi dětma velké rozdíly a všechno se počítá na týdny a měsíce. Nenech se tím rozhodit. Dneska moje dcera sportuje, jezdí na koni, lyžuje, bruslí, plave. Povaha jí zůstala, je klidnější, spíš introvert. A nikoho ani nenapadne řešit, kdy vlastně začala chodit.
Druhou dceru jsem už vůbec neřešila, prostě jsem počkala, až se vyvine svým tempem.