Federiko,
taky mně to nezajímalo, ale musela jsem v tom žít. Sice jsem vyrůstala s babičkou, ale matka bydlela kousek od nás, normálně jsem se pohybovala i v její domácnosti a byl to děs, děs, děs. Navíc všeho musela mít desítky, takže když "frčela" skleněná zvířátka, měla jich třicet, když růžovej porcelán se zlatým okrajem, tak přetékal z police. Musí mít lávový lampy, domácí fontánku, plastový ryby ve válci, ptáčky, co začnou cvrlikat na tlesknutí... K tomu suvenýry z cest, pár samorostů, na zdi chodskej čakan, ve skříni pastelový hadry, trička s flitrama... kdokoli k nám přišel domů, tak jen valil oči. To je prostě muzeum kýče.
Já to nikomu neberu, když se mu to líbí, ať si má doma co chce. Jen to prostě nebudu mít doma já, už jsem si toho užila na pět životů.