Mám dceru, pětiletou, úžasnou, šikovnou, chytrou, ale jako pozitivista to určitě není.
- Vstávání - fungovalo vzbudit brzo, nechat obléct (oblečení vybírám dceři já, dávám občas vybrat ze dvou kousků. O víkendu si vybírá sama, nebo se připravuje den předem) a probrat u pohádky. Nedávám to já, tak brzo vstát nezvládám.
- Ze školky do školky s klidným svědomím jakkoliv, aby to neohrozilo její zdraví
- Někdy spolu hledáme to dobré, co ten den zažila
- když chce, nechám jí doma (ona je to větší otrava, než školka, protože to neznamená, nemocný režim, že)
- všechna svá rozhodnutí vysvětluju. Proč musíme pospíchat...
Co mi fakt vadí, dcera neakceptuje, když je protivná a vzteklá, že má odejít z místnosti. Jenže on to není tak úplně trest, ale přerušení situace, dokud se já zvládám ovládat.
Jo a když vím, že bude něco, co je pro ní nekomfortní, tak jí to předem ohlásim (jdeme kupovat oblečení nejstarší, prostřední nic nepotřebuje a domluvíme se, co s tím uděláme, jestli se pak stavíme v herničce, v kavárně, to pak rozhoduje ona)

Pro mě je nejhorší, že bych chtěla, aby byla spokojenější, má k tomu všechny předpoklady, ale něco není dokonalé a ona s tím prostě není spokojená. Nedokáže se těšit z pokroků. Když jí ukážu, co konkrétně udělala dobře, odpověď je, ale tohle je špatně a že to bude dobře příště jí prostě neuspokojí.

Místo hororů v televizi si s manželem představujeme, jaká bude puberta .