Myslím, že hraje roli to, jestli u takového stavu si je člověk plně vědomý sám sebe, tedy jestli je v sobě a neulítává (do změněných stavů vědomí)...teda jestli je jakoby zakotvený sám v sobě. Jestli si uvědomuje sebe.
To ostatní - ono všechno je mája :o) (iluze) svým způsobem, jde o to, jak to člověk vnímá. Protože co je realita? Pokud to někomu takhle bezpečně dokáže "dušička" přehrát ...ale základ je to - být v sobě, jakoby vědomím, uvědomovat si plně sama sebe.
Je to prostě o vnímání.
Jako malá jsem přemýšlela, jestli jsem a žiju jakoby v čase a v prostoru, nebo jestli třeba už nejsem stará, neležím třeba někde nemohoucí a vše, co vnímám, není jen odvíjená vzpomínka, a nepřehrává se to všechno jen v mé hlavě.
Vesmír je vlastně stejně mentální .