Děti viz výše.
Deprese - neměl by tedy psycholog říci, že to deprese je? S ním jsem konzultovala vysazování AD, neměl námitky.
Změnit terapeuta - už jsem nad tím včera přemýšlela. Jen, ač to tedy je velmi smutné, je to člověk, který je mi nejblíž, ke kterému mám důvěru, prostě mi sedl. Samozřejmě uvědomuji si náš vztah lékař-pacient, aby to nevyznělo špatně.
Je mi jasné, že to ze mě asi vyzařuje, to negativní.
Kamarádky - to, co jsem v životě prožila, mě formovalo tak, že každého podezřívám, že nic nedělá nezištně, každou chválu a milou věc si umím "logicky" vysvětlit jako zištnou, takže s němi to mám tak, že se navzájem vlastně potřebujeme, protože s touhle mám společné tohle, ona to taky nemá s kým dělat, tahle zase nemá auto, takže volá mě, protože ji odvezu, tamta je na mateřské a nově přestěhovaná, takže vlastně nikoho nemá, tady ta má zas dceru v mém věku, takže se holky zabaví a ona má chvíli klid. Strašný, chce se mi zvracet, jen to čtu.

Já to mám vůči nim tak, že je vlastně potřebuju, abych "aktivně" bojovala se sebou. Asi bych je jinak ani nepotřebovala vidět. Ale vlastně před nimi taky hraju. Chybí mi nějaká kamarádka, které bych se mohla otevřít. Ale mám pocit, že tady z těch to žádná nepochopí do té hloubky, jakou já bych si představovala.