Taky jsem byla zvyklá hodně hrát. A všimla jsem si, že dlouhodobě to prostě nejde. Moje zkušenost je taková: nejen že je to vysilující a neudržitelný, ale prostě stejně nikdy nebudeš tak dobrá jako ti, kteří jsou takoví (neříkám lepší nebo horší), ale prostě TAKOVÍ od přírody. A nejvíc je to vidět v partnerských vztazích. Tam když to není přirozený, tak to prostě nemůže úplně fungovat, i když ti dva třeba ani nejsou schopní poznat co konkrétně je špatně, něco prostě skřípe.
No a co teď s tim... člověk se v tom ztratí a pak už ani pořádně neví co a proč hraje. Na to mi pomohlo trochu zvolnit život, abych měla chvilky, kdy se zastavím (resp. donutím se zastavit, v mém případě) a zeptám se sama sebe - proč tohle dělám, je to opravdové, nebo hra, jestli hra, tak proč, mám strach?, proč jsem tohle řekla?, co si myslím doopravdy?, atd... ne sebeobviňování, ne přehnaná analýza, ale prostě dokopat se té nejhlubší pravdy, jaké jsem v té chvíli schopná. A jde to teda ruku v ruce s co největší upřímností nejen k sobě, ale i k ostatním.
Držím ti palce
... jo a na lepší pocit ze života mi pomohlo se zamilovat, i když z toho nic nebylo