Kuličko, mně bude čtyřicet a taky jsem si loni u psychologa hrála s pískem.

Tvoje dcera bude prostě citlivé dítě, co má zábrany vyjádřit, co cítí. Pokud píšeš, že vypadá, že všechno snáší, nic si nebere, nevyptává se, a tu iluzi, že děti mají svůj šťastný svět, to jsem měla taky a vzpomínám na to nerada. Nic se mi neřeklo, všechno jsem odposlechla (z telefonu, z rozhovoru rodičů), o smutných věcech v rodině jsem si skládala obraz postupně a bolestně a protože rodiče se (přede mnou) tvářili normálně (patrně mysleli, že nic nevím, netuším), tvářila jsem se taky a vnitřně jsem tápala, že jsou asi věci, o kterých nesmím nic vědět, logicky se nesmím ptát, nesmím se tvářit a musím dělat jakoby nic. Paradoxně bych tehdy svoje strachy a "hlasité" mlčení doma lépe popsala nezúčastněnému, nezasvěcenému psychologovi, než rodičům (kteří mi většinou řekli "ale co si to vymýšlíš, tak to přece není").
Pokud už dcerka na tom je tak nedobře, že nemohla do školy, už je to asi příliš silné. Na co budeš čekat?