Docela by mě zajímal pohled z druhé strany, jaké zkušenosti mají adoptivní rodiče s kontaktem s biologickými rodiči nebo jejich potomci.
Je to strašně těžká věc a nějak si neumím představit, že tahle věc vždy končí přeslazeným happyendem, kdy potomek myslí dnem i nocí na bio matku, a tak je přešťastný, že ho bio matka po letech hledá a najde.
Pokud bych vyrostla v rodině od mala a nevěděla bych, že jsem adoptovaná nebo kdyby se to příliš nerozmazávalo a já tak nějak vyrostla s pocitem, že jsem "vlastní", tak nevím, zda by se mnou nějak extra zacloumalo, že mě vyhledá cizí člověk - bio matka.
Zajímalo by mne, co takový člověk cítí? Lásku? Lze milovat někoho od prvního pohledu (cizí bio matku třeba), když toho člověka ten potomek vůbec nezná a kromě genů s ním nemá téměř nic společného?
Může být bio matka adoptovanému potomku tak nějak jedno? Když je dotyčný třeba velmi spokojený v adoptované rodině?