Jiřko, to je ono. Já v hlavě vím, že nemám žádnou "povinnost" mít dvě děti, ale přece jenom je standartem minimálně dvě děti mít, z různých důvodů.
Já i manžel jsme z vícečetných rodin a vím, že prarodiče mrzí, že další dítě nemáme. I když jsme se o tom nikdy přímo nebavili, tak tuší, že nechceme. Ano, samozřejmě, že je to naše věc, ale mrzí to.
Navíc i já mám strach, že se něco stane, že na tu svoji touhu po aspoň částečné svobodě nějak doplatím, v koutku duše cítím, že nedělám dobře. Ale nechci být zase sama doma v izolaci, nechci se vzdávat svého života, chci z toho života taky něco mít...

Měli jsme mít druhé ještě v době, kdy jsem byla na rd, bylo by po problému. Teď už nemá smysl plakat nad rozlitým mlíkem, mám pocit, že už jsem někde jinde a nechci se vracet zpátky... Ale pocitu viny se mi nedaří se zbavit.