Tak tohle je přesně ten uštvaný pohled raněné srnéčky, který v některých uživatelích (přiznávám, že včetně mě, i když se tomu snažím bránit) vzbuzuje nízké pudy a rudo před očima.

Ty tady popíšeš nějakej stav a to, že jsi z něho nešťastná. Desítky lidí ti tady týdny a měsíce v dobrý vůli raděj, jak s tím trochu pohnout, abys byla spokojenější. V celkovým součtu se nejedná o žádnej fatální ani neřešitelnej problém, a většina lidí, se kterýma jednáš, nejsou žádní ukrutníci, jejichž životním programem by bylo ztrpčovat Ti život.

Reakce? To nejde, to taky nejde, to nemůžu, fňuk fňuk, všichni jsou na mě zlí. Ale musí to bejt podle mě a běda, jak to nebude.

To, že někomu přijdou některý věci líto, to se myslím stalo skoro každýmu z nás, to není žádná hanba. Ale pokud se do takovejch situací dostávám POŘÁD a jsou mi krajně nepříjemný, tak je asi někde nějaká chyba, kterou je v mým vlastním zájmu najít a nějak s ní naložit, aby to celý bylo pro mě snesitelnější.

To v žádným případě neznamená, že bys musela poslechnout všechny rady, kterých se ti tu dostává, naopak je známkou zdravé kritičnosti, že si z toho vybereš to, co pasuje na Tvou situaci. Ale pokud to pořád "nejde" a ty opakuješ ten samej problém dokola jako gramofonová deska, co škrtá pořád na tom samým místě, tak se nediv, že už to po čase začne bejt otrava.

Samozřejmě to nemusím číst a většinou to taky nedělám, ale tento přístup by mě strašlivě točil, měla bych chuť ti to sice uvařený, ale stokrát ofňukaný jídlo hodit na hlavu, stokrát víc by se mi vyplatilo jít se najíst v klidu do hospody.