Kiviku, za mě - protože to vídám dost často a je to nekonečné - lepší když to přišlo dřív, než později.
Tak jako tak budou muset určitý věci proběhnout, v tobě, v tom vztahu, protože i když se nevidíte, pořád ještě trvá, je navázaný...ale - já bych to už kvůli sobě dál neroztáčela.
Být třetí v jakémkoliv vztahu, kde jsou pojítkem děti a který není vyřešený, je strašně těžký.
Jedno mi probíhá takřka v přímém přenosu v širší rodině, té "milence" je už skoro 40, po dětech asi touží, ale hrdinně tvrdí že ne a čeká a čeká, sbírá drobky a čeká, až se ten vztah s ještěženatým pánem (taky nebydlí úplně s manželkou) utřepe.
On se třeba neozve týden, dva, pak zas je u ní každý den, pak zmizí na tři měsíce...a ona se trápí a trápí, dělá si naděje, podle mne velmi marný...a chvíli je v euforii a chvíli v pocitech naprostýho zoufalství.
Navíc poslouchá o dětech, manželce, o tom, jak je jemu, jak je to pro něj těžký....Trvá to už několik let, možná tři?

Taky jsem prošla určitou fází, kdy se mě něco takovýho dotklo, zas jinak...a vyvíjelo se to, ale ty pocity jsou nezapomenutelný. Takový malý psychický týrání, spíš teda velký, pro všechny.
Pokud bych to zvládla a nebyla připoutaná minulostí, dětma atd...prchnu od něj co nejdál. Navíc myslím, že si člověk blokuje ten možný perspektivní vztah, kde se s nikým o nic nedobrovolně dělit nemusí.