S tímhle se celkem často setkávám u jinak vzdělaných a chytrých lidí. Má-li někdo umělecký talent, tak to je tím, že je mešuge. E. Berne to trefně pojmenoval "kyselé hrozny".
Vím o hodně talentovaných lidech, kterým je méně než 80. V divadle se moc neorientuju, ale muzikanti jsou, velmi dobří i úplně špičkoví, nehrají tady, protože tady to prostě a krásně nejde, nejsou podmínky. Tady se vyskytnou občas a zřejmě asi sklidí jen to, že když jsou tak dobří, tak to jistě jsou máklí, to nikoho nebaví dlouho.
Kromě toho je to dějinně tak, že (v hudbě) ti nejlepší autoři se dočkávají pochopení a plného uplatnění svojí práce cca 200 let po smrti.
V jazzu máme ne úplně málo lidí (na to, jak malá jsme země), kteří jsou na světové špičce. Ale většinou by průměrný kulturní konzument nevěděl jména ani tří z nich. Venkoncem totéž v klasice.
Problém není v nedostatku velkých umělců, ale v neschopnosti lidí vnímat estetické kategorie (a kvality). Což pramení z generální absence estetické výchovy a stavu společnosti, myslím tím, to, co se většinově vnímá jako hodnotné a krásné.