Děkuju všem za reakce, cením si toho, už dlouho jsem se na rodině cz necítila tak tak fajn, v poslední době jsem z diskuzí měla často pocit, že jsou tak akorát o tom, se vzájemně napadat, urážet, ironizovat, překrucovat.

Co se mě týče, tak jenom v rychlosti v kostce. Je to takové stokrát nic umořilo vola.
Před rokem a půl onemocněla máma rakovinou. Operace, chemoterapie, ozařování... Všechno dopadlo dobře. Chtěla jsem být mámě oporou. Ona chtěla hlavně žít jako by se nic nestalo. Nemoc přijala, vůbec si nepřipouštěla, že by to nemuselo dopadnout. Já jsem od té doby s ní byla v kontaktu víc než dřív, myslím, že byla určitě ráda, máme a měli jsme dobré vztahy. Po celou tu dobu jsem měla takový zvláštní pocit, někde uvnitř jsem cítila, že ona to zvládne. Nevím proč, prostě předtucha. Po ukončení léčby se ve mě něco zlomilo a já se začala bát o sebe. Rakovinu u nás v rodině máme, všichni sourozenci z máminy strany jí prošli, většina (4 ze 6) už nežije. Všichni žili tak nějak normálně, nekouřili, nepracovali v extra nebezpečných podmínkách... Speciálně máma vždycky velmi dbala na zdravý životní styl... A nakonec před tou chobotnicí taky neutekla. Naštěstí všechno sice dopadlo dobře, ale já se od té doby nemůžu zbavit strachu, že před tou mrchou neuteču, že to máme v genech. V poslední době mě často bolí břicho, ale k doktorce se nedokopu, prostě strach...
Jinak mám hezký život, dobrou práci, vlastní bydlení, díky šťastným okolnostem brzy zaplatíme větší část hypotéky, takže pohoda, syn je zdravý, chytrý, teď na prahu puberty, ačkoli všude čtu a slyším, jak je puberta něco strašného, tak je moc hodný, učí se, pomáhá... Nejvíc "zlobil" když mu bylo tak 6-9 let. Zvláštní.
Manželství celkem ok, ale čím dál víc mám pocit, že každý směřujeme někam jinam, jsme úplně jiní. Já jsem aktivní, chtěla bych dělat spoustu věcí, občas jdu i do rizika. Manžel má na prvním místě povinnosti, hlavně pracovní, což je v pořádku, ale jinak je už takový pohodlný, nenáročný, nad vším "moc přemýšlí". Hodně důležitý je pro něj vnější dojem. Hodně připomíná manžela Valkýry. Naprostou většinu starostí a odpovědnosti háže na bedra mě. Hlavně za syna a celkově provoz, úřady, školu, nákupy. Já pomalu zjišťuju, že ho sice mám ráda, ale ne tak jako dřív, cítím, že těžko hledám důvody za co ho obdivovat a vážit si ho. Mám ho ráda za to, že je hodný, pracovitý a má mě rád. Ale přála bych si, aby někdy se dokázal odprostit od toho, co se všechno "musí" a věnoval se třeba mě a synovi. Strašně málo se mu věnuje. Jeho výchova, škola je z větší části moje zásluha. Koníčky a volný čas prakticky nula. Já se snažím věnovat synovi, práce, vedlejšák, barák, domácnost, do toho máma. Připadám si jako křeček v kolečku. Na to mi manžel řekne, že tak je to normální, to je život dospělých lidí. Ale já takový život nechci...