Nemusí to tak být, jen pohled zvenčí:
"je vnucuju všem, v podstatě se zvu na návštěvy, protože k nám by nepřijeli (bydlíme daleko, asi 30 minut autem přes prahu, hrůza), posílám fotky, videa (prakticky denně)"

No a jak na fotky, videa reagují, máš nějakou zpětnou vazbu? Aspoň sem tam nějaký pozitivní komentář z jejich strany? Protože v podstatě můžou mít pocit, že o vnučkách všechno vědí, nemají potřebu se třeba doptávat. Když se to zkombinuje se strachem z miminek, ještě k tomu dvojčátek ... tak je na Tvůj nepříjemný pocit zaděláno.

Za sebe třeba vím, že strašně nerada ňuchňám cizí děti - mám děti strašně ráda, všeho věku , ale bojím se, že se budou u mě cítit nekomfortně, hlavně protože budou chtít mámu, nebo prostě toho svýho člověka, na kterým jsou závislí. Takže mi stačí je pozorovat, sledovat, jací jsou, jak se projevují ... Mám to tak proto, že všechny moje děti nesnášely cizí lidi, nemohla jsem si dovolit, je jen tak někomu strčit do náruče, takže to nechci riskovat u cizích dětí.
Taky jsem kdysi jednu dobu hlídávala děti, a vím, jak může být náročné utišit dítě, které prostě chce mámu, dneska bych tu práci nedělala ani za zlatý prase.

A taky se mi jedna novopečená babička svěřovala, že když je u nich dcera s vnučkou, tak se zpočátku snažila si holčičku pochovat, a POKAŽDÉ měla dcera tendence v tu chvíli odejít z místnosti, jakože třeba na záchod, odskočit do obchodu a pod., a mimčo holt začalo plakat, protože chtělo mámu a babička byla zoufalá, jak ho utišit. Tak postupně ubírala z toho fyzického kontaktu a v podstatě vyčkává, až holčička povyroste

Takže bych tomu dala čas a snažila se dál budovat vztah, i když to vypadá na pohled jednostranně