rodinová, když jsem viděla prvně pelíšky, málem jsem umřela smíchy a když je prvně viděla máma s kamarádkou (také postiženou manželem vojákem), umíraly smíchy taky donutil byl přesný, normálně jsme ho podezírali, že to musel někdy zažít
beze srandy, my jsme měly jednu dobu i domácí ranní rozcvičky a podobně

jinak já osobně asi nespadám ani do jednoho z těchle dvou táborů svačinka vs jídlo po cestě... svačinu s sebou na cestu vozíme obvykle taky, ale zároveň pokud se nachomýtne jídlo cestou, klidně svačinku necháme být (už se nám i stalo, že jsme svačinu dojídali druhý den doma )
já vydržím bez jídla dlouho, aniž bych měla hlad, ale jakmile dostanu hlad, měním se ve zlou fúrii, muž se vždycky směje, že má v tu chvíli chuť utéct do bezpečí a jen po mně z dálky házet kusy jídla, než se najím a uklidním, syn zase v okamžiku, kdy dostane hlad, upadne do zoufalství a pláče (a dokáže to během dvou minut, od prvního oznámení, že má hlad, takže argument "za 30 minut budeme u hospody" je k ničemu, on tu půlhodinu opravdu probrečí)