Sice to kolem praskalo, což jsme nadšeně sledovali, ale po pravdě řečeno si nevzpomínám na nikoho, kdo by "předpovídal", a to ani ze zmíněných disidentů. Každý den třeba probíhala jistá akce v ulici Politických vězňů, na kterou chodili ti, kdo měli zrovna náladu a nebyli zrovna zatčení. Jiné akce byly nárazové. Dalo by se říct, že to byli lidé žijící "s prstem na tepu doby", mnozí z nich po revoluci stanuli v různých více či méně politických funkcích nebo se proslavili ve svých oborech. Nevzpomínám si, že by někdo jedinkrát řekl, že to rupne, spíš to disidentství brali jako morální povinnost, životní styl, v němž nehledali začátek ani konec.
Četly se polské noviny, obcházelo se po Malé Straně. Jeden Čech dokonce nadšeně přelezl zeď na západoněmecké velvyslanectví, že chce taky do SRN, ale sdělili mu, že jeho se to netýká, že berou jen Němce, ať kouká zmizet. Takže zase přelezl zpátky... Takže ano, děly se věci, ale nás se to netýkalo.

První, kdo verbálně kolem mě vyjádřil naději, že přichází změna, byl kolem 21.-22. listopadu jakýsi stařičký lékař, dědečkův kolega a rozhodně nedisident.