Přidat odpověď
Ne, ale jsem téměř smířená. Tedy nejsem ani nešťastná a nespokojená. Prostě to tak nějak plyne, a už to ani moc nebolí. Dřív jsem život cítila prudce. Buď jako štěstí nebo zoufalství. A čirá nesmyslnost žití (kterou beru jako nezpochybnitelnou) mě dřív trápila, štvala, nutila hledat, jestli "za tím" přeci jenom něco není. Už na to kašlu. Je to o ničem, ale mohu to nechat být. Jen jít dál, jak se mi chce a síly stačí - v životě, soukromém i pracovním, co mám a nemám moc neřeším, co dělá okolí už vůbec ne. Děti jsou dospělé a dobré, tak co už.
Předchozí