Fenomén vožení dětí do škol a na kroužky mě fascinuje už řadu let.
Jsem matka krkavice, dítě jsem až před školu nevozila nikdy. Bydleli jsme na vsi cca. 2 km od města. Prvních pár dní v první třídě jsem ho doprovázela na autobus, pak už jezdil sám. Měla jsem oporu v babičce, která bydlela ve stejné vsi a kluk mohl v případě zaspání jít za ní a oni by ho do školy hodili. Za 4 roky se to stalo párkrát, snad 4x? víc ne.
Pak jsme se přestěhovali do trochu větší vesnice, jeden rok chodil do malotřídky tady, takže dojíždění odpadlo, od šesté třídy opět dojíždí.

Můj názor je takový, že naprostá většina dětí toho zvládne daleko víc než si my myslíme. To jenom my z nich děláme neschopná telátka, ale kdybychom jim dali víc důvěry a prostoru, nestačili bychom se divit, co by zvládli. Jenže většina rodičů samostatnost dětí moc nepodporuje. Buď se o dítě přehnaně bojí, nebo mu nevěří, nebo se spíš bojí ztráty vlastní nepostradatelnosti. Těžko říct. Každopádně jak v bývalém bydlišti, tak i v současném ráno před školou téměř kolabuje doprava, kolik aut se během pár minut před osmou objevuje před školou. A z aut vystupují děti všech věkových kategorii, zdaleka ne jen prvňáčci.